Můj příběh a motivace

Jsem nějaká momentálně čerstvě 23 letá slečna, která se rozhodla zahodit stud a odhalit svá životní selhání, aby podpořila a dodala odvahy i těm, kteří, jako dřív i já blbec, věří stereotypním měřítkům a všudypřítomně odrazujícím vrstevníkům i starším s naučenýma báchorkama o prohrách a “faktama” o tom, že bez sexu, narození se v ordinaci rodičů, milionů na kontech na úplatky, akademického gymnazia, jen a pouze s jedničkama samozřejmě, a bez podpory všech okolo, se medicina studovat nedá a je nedosažitelným chrámem jen pro vyvolené.

Dostala jsem se na všeobecné lékařství, napotřetí, o rok později při úspěšném studiu všea i na zubní. Na střední jsem byla čtyřkový student. Biologii, chemii i fyziku jsme měli jen jako opáčko pouze v prváku. Pořád se necháte odradit tím, že nejdete z gymplu nebo že zatím nemáte dostatečné znalosti? Honey já netušila co je to valenční elektron.

Nechápejte mě však, prosím, špatně, nejsem flákač, ani typický záškolák, naopak bych řekla, že jsem docela workoholik a umim se nadchnout, zapálit a žít pro věc. Ale ta věc pro mě musí mít smysl. Musim mít pocit, že jen netratim čas a nemrhám život. A střední škola pro mě být smyspluplná přestala hned po prváku, kdy jsem zjistila co to vlastně budu, za kolik to vlastně budu, že nás vlastně učí pro naprosto zastaralý systém a že mi to na vysněné zuby ani trochu nepomůže, přestože k nim mám mnohem blíž, než gympláci. Studovala jsem asistenta zubního technika.

..asistent zubního technika, protože jsem si myslela, že to je škola na zubní instrumentářku. Jakože sestřičku. Do ordinace. Nevim, nenapadlo mě to ve 13 v devítce googlit. Naši mým úsudkům věřili a moc jsem si do věcí nikdy kecat nenechala, já blbec podruhé. No a práce v zubní ordinaci je přece bomba, ne?)

Tak jsem místo školy raději chodila na brigády. A ještě raději ven s klukama a na party. Maturitu jsem dělala na dvakrát, protože jsem si vylosovala knihu, ze které jsem si nečetla ani výtah. Na celou maturu jsem se učila komplet 2 hodiny. Až tak moc jedno mi to bylo. Zpětně svůj přístup absolutně nechápu a o to víc nechápu, že mě k matuře vůbec připustili. O ještě víc nechápou spolužáci ze střední, že na škole kde teď jsem, fakt jsem. Když tam chtěla troufnu si říct větší “polovina” třídy. A neni tam se mnou nikdo. Zatim aspoň.

Ve čtvrťáku jsem chodila s klučinou ze školy. Asi měsíc teda. Ale na můj život to mělo pravdepodobně větší dopad, než on vůbec tuší. Chtěl na medicinu a vážně se připravoval. To bylo vlastně prvně, kdy jsem si začala připouštět, že na medinu se asi mohou hlásit i normální lidi. A že když on,.. no. Od nás ze třídy se připravovali fakt jen ti šprti viď. To mi blízké nebylo. V rodině žádného doktora nemáme, (Další fakt vyvrácen, který se nějak podivuhodně až moc rozšířil mezi uchazeči, že bez rodičů doktorů neni šance), nikdo to ode mne nežádal, nečekal a já, byť se mi ta myšlenka od základky moc líbila, jsem si netroufla ji brát natolik vážně. Spíš jen jako ten pomíjivý sen, jakože vyhrajete Jackpot, když ani nesázíte. Nevěřila jsem, že je šance i pro lidi, jako jsem já.

Odmaturovala jsem, v září 2k15. A přihlásila se na roční kurzy přípravy na medicinu. Narovinu? Cítila jsem se tam jako naprostý dement. Neuměla jsem ze střední z těchto předmětů překvapivě fakt nic a věčně nevěděla, o čem je řeč. Jen jsem se modlila, ať se mě už nikdo na nic neptá. Protože tam byly třeba holky, co se hlásily už po xtý a ještě šly z gymnazia a prostě byly nadrcený. Nebo aspoň v tu dobu mi tak zněly. A říkaly věci jako “No v modelovkách bylo teda něco jiného ale pani lektorko.” a “Loni se na tohle v testech ptali, mohli bychom to projet znovu?” Já se tak styděla. Nejsem zvyklá být za blbce. Na střední při zkoušení i testech, byť jsem se nikdy doma neučila, jsem prostě odpověď znala a čtyřky měla prostě jen protože jsem to brala místo nka. Ze všeho povětšinou. Styděla jsem se natolik, že jsem tam po Novém roce chodit přestala. Když už vám totiž pomalu svítá co že to vlastně berete a než se rozkoukáte, je zase nové téma, o kterém jste v životě neslyšeli a má se jen zopáknout a pak hurá příklady, Pfuu, depresivní. Možná jsem se mohla zkusit připravovat aspoň k tomu i doma a nespoléhat jen na lektory. Taky fajn poznatek. Každopádně jsem zvolila cestu samouka.

Neučila jsem se celý rok, nebudu lhát. Reálně jsem za to zasedla fakt tak v dubnu. Po prvnim neúspěšným pokusu jsem začala podnikat, otevřela jsem si s kamarádem podnik v Praze. Vlastně na Václaváku, Vortex se jmenoval. Vlastnili jsme ho cca do března dalšího roku, pak jsem ho pustila, že se chci připravovat na přijímačky. S vedením podniku to tenkrát fakt nešlo.

Po druhých neúspěšných přijímačkách jsme vymyslely, pro změnu s kamarádkou, že někam odletíme. A abychom si pojistily, že tenhle blbej nápad dotáhneme do konce, jsme nad pivem ještě ten samý den koupily letenky. Do Dánska. Protože na mapě vypadalo sympaticky a Copenhagen zněl vtipně. Odlítaly jsme 21.9., ona mezitim stihla otěhotnět. Neměly jsme zařízené bydlení, práci, nic. Vyjely jsme dohromady asi se 30k (spolubydlení ve sdíleném pokoji na téhle ceně teprve začíná, pro jednoho). B.odjela za svým mužem a s pupkem domu dřív, já se vracela cca na Vánoce. Následoval pokus č.3.

Opět jsem za učení zasedla v dubnu (Sneak peak – Harmonogram den po dni si přečtete už příští měsíc 🙂 ). Na zoubky chybělo 10 bodů, nastoupila jsem na všeobecné. U zubů jsem ale nějakým způsobem zůstat chtěla a tak jsem začala uvažovat o maxilofaciální chirurgii. Náročný obor, velké úrazy po bouračkách, nádory v obličeji apod.

Tak jsem rok chodila na všeobecné a stále flirtovala se zubařinou, jen mi to příšlo prostě nereálný už, že jsem tak nějak “upíchlá” někde jinde. Blbost. Na 4. pokus jsem se dostala na zuby a musela se rozhodnout jak se školou. Pokračovat v obojim? Dodělat zkoušky, nechat si uznat co nejvíc předmětů a zkombinovat to? Někdo to už určitě zvládl, tak coby ne já. Po přijímačkách jsem tedy ještě šla dodělat zkoušky i u všeobecného. Fakt jsem váhala a ten rok zahodit nechtěla. Na druhou stranu – kratší doba studia ( když si k všeobecnému přičteš ještě 5 let atestací..), vlastní praxe, duševní zdraví a život vyhrály a všeobecné jsem přerušila. V letňáku jsem si totiž ze stresu vypěstovala bruxismus (to je takové to tření a skřípání zoubkama, zatínání masseterů) stylem, že mě ráno bolely zuby, jak moc tvrdě jsem je drtila. Málo jsem spala, hodně zhubla, nebyla jsem vyloženě na prášky, jen to to tělo prostě pociťovalo a hlava si to nepřipouštěla. On to neni vyloženě balzám na nervy uzavírat prvák a do toho se učit na nejtěžší přijímačky 😀

Takže teď studuji prvním rokem, prvním měsícem a čtvrtým týdnem zubní lékařství na 1.lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Jsem šťastnější, než kdy dřív. Dělám svůj plán A a nikdo mi ho nevezme. Hlásím se na mimoškolní aktivity co se týče třeba dentální prevence a učení dětí, jak si správně a proč vlastně čistit. Píšu blog o tom, co dělám. Mám instagram o tom, jaký ten náš život vlastně je. Chodim na kongresy. Hlásím se k organizaci za ročník. Čtu věci, co ještě dle sylabů nemusim, protože mě náš obor tolik zajímá. Myslim, že to mluví asi za vše, na střední ani všeobecném jsem tohle nedělala a kdyby mi někdo řekl, že budu, tak se urazim, že mě očividně vůbec nezná. 😀

A když na to přijde a budu mít pocit, že mám zbytečně moc spoko život, tak si tu atestaci můžu udělat zrovna tak i tady. Jen se mi upřímně vůbec nechce. Noci a neustavičné přesčasy v nemocnici za to 00 nic, permanentně jednou nohou v krimu, žádný čas na sebe a rodinu, tahat práci a stres domu, nezachránit každý život,..bojim se, že by mi tohle nadšení dlouho nevydrželo. Takový život přenechám mužům, ti jsou na tohle zkrátka lepší 🙂 (za mě jsme si totiž equal jak v čem-sice rozhodně máme za stejnou práci dostávat stejné finance, být brány stejně důležitě, ano. Ale když potřebuju otevří i pet lahev občas,..já vám nevim, jsem docela ráda, že jsme jiní, já bych práci v dolech asi nedala, vůbec mi nevadí být brána jako ta křehčí a nechat se ochraňovat)

Mohla jsem to vzdát a říct si po prvních neúspěšných přijímačkách, že na to nemám a že to neni pro mě. Mohla jsem se toho vzdát a jít pracovat pro svých jistých 30 a žádnou zodpovědnost a šířit dál moudro, že sny se přece neplní. Mohla jsme poslechnout tátu, proč nejdu dělat něco jiného, když na medinu nemám. Taky jsem mohla poslechnout x dalších lidí, jak je to v Amazonu nebo mekáči na pohodu, jak je medicina stejně jen pro šprty co nedělají nic jiného, jak to stejně nikoho nebaví a všichni jsou tam nešťastní a nutí je do toho akorát rodiče. Asi chápete kam mířím. A vím, že plno z nás neúspěšných přemýšlí podobně, ale probůh, jestli je to sen, tak se za něj fakt rvěte!! Vždyť budete jinak celý život žít v jeho stínu. A co je blbej rok nebo 4, který strávíte plácáním se po brigádách a snahou dostat se kam chcete VS celý život práce, která Vás nebaví a nechcete ji dělat, ale “musíte” ? Pracujeme od 20 cca do 70, to je 50 LET ŽIVOTA! Nesmíte je strávit něčím, co vás nenaplňuje, to je neuvěřitelný hřích a mrhání vlastním životem, to radši kuřte a dělejte svoje vysněné, to vám zkrátí život méně.

Dejte si jako předsevzetí na další rok zhubnout 20, přestat kouřit, přestat pít, začít chodit do fitka…udělat chyby. Ty chyby jsou totiž to, co nás dokope nakonec nejdál a slibuju, že se vám bude dýchat lépe. Čím výš jste a čím víc toho od sebe očekáváte (VY od SEBE, ne co je OD VÁS očekáváno), tím víc si jich dopřejte. Já jich mám letos předepsaných 8, jsem u 4. a těšim se co za kopanec v tom svým komediálním životě udělám příště. Není to něco, z čeho byste se měli hroutit a bát se je dělat. Já udělat napoprvé přijímačky, tak nevydělám svůj prvni milion, neodjedu žit do cizí země za cizíma lidma, nenaučim se tetovat, nevážím si toho studia tolik, jako teď a věřim, že bych ani nedokázala nakládat s vlastním časem a zakomponovat do něj věci nad rámec povinností. Nezavrhnout první žádost o ruku, nepoznám muže, který je mi po boku dnes. Kdybych na střední nepřibrala na metrák, nenaučila bych se svoje tělo milovat, respektovat, dávat mu, co si zaslouží a starat se o svůj chrám správně. A víte co se po těhle všech a dalších set špatných věcech stalo? Umřela jsem, začala jsem pít a brát drogy a skončil mi život Všechno se dalo dokupy a bylo to jasnější a pevnější, než kdy dřív. Chyby jsou krásný a lidský a kdo je nedělá, je lhář.